Otázka, zda je pro psy vhodnější skupinový, nebo individuální trénink, je mezi trenéry i majiteli častým tématem diskuzí. Každý přístup má své výhody i nevýhody a hodně záleží na konkrétním psovi, jeho povaze, věku i zkušenostech. Já osobně preferuji individuální trénink, a to z několika zásadních důvodů.
Individuální trénink umožňuje plně přizpůsobit obsah lekce konkrétním potřebám psa i jeho majitele. Není nutné se držet tempa skupiny, řeší se to, co je opravdu aktuální a důležité. Může jít o zvládání přivolání, práci s reaktivitou, nácvik klidu nebo třeba přípravu na specifické situace z běžného života. V takovém nastavení je možné jít více do hloubky a dosáhnout rychlejších a trvalejších výsledků.
Navíc mnoho psů – a zejména ti, kteří mají problémy s koncentrací, strachem nebo přehnaným vzrušením – v prostředí skupiny vůbec nedokáže efektivně spolupracovat. Práce ve skupině je pro ně příliš náročná a stresující. V takových případech může být skupinový trénink nejen neefektivní, ale i kontraproduktivní.
Já osobně týmům, které řeší nějaký „problém“, nejdříve doporučuji individuální lekce a postupný přechod na tréninky ve dvojici. Jakmile toto pes zvládne, může bez problémů přejít i do klasického skupinového tréninku. Ten pak slouží k upevnění dovedností v náročnějším prostředí. Skvělým zpestřením mohou být i socializační procházky, které nejsou tak náročné – pes má při nich prostor pro relaxaci, zkoumání okolí i nenásilné učení poslušnosti v přirozeném prostředí.
